Jaroslav Foglar – Jestřáb

(6. 7. 1907 – 23. 1. 1999)

Jako malý chlapec četl dobrodružné romány z exotických krajů o hrdinech nikdy nechybujících, příběhy plné napětí a tajemství. Brzy však přišel na to, že dobrodružství se dá prožít pár kroků za městem a že i nedaleko svého domu se dá najít zákoutí, kde to zavane neznámým kouzlem. Snil s otevřenýma očima – a pak se rozhodl ty sny uskutečnit.

Na počátku dvacátých let, když Slávek dospíval, dospívalo do „zlatého věku“ i skautské hnutí. Našel si cestu do oddílu a skautingu již zůstal věrný. Ale nejen to, objevil v sobě touhu být kamarádem mladším členům oddílu a brzy se stal vůdcem. Prošlapával si cestu přes všechny nesnáze začátečníků, ale nikdy se nevzdal. Svůj oddíl neopustil a proplul s ním všemi peřejemi času.

Uvědomil si, že skauting neosloví všechny děti a že mnoho dalších hledá správný směr. Umanul si, že pro ně napíše knihu. Není o vzdálených krajích a o hrdinech typu dnešních supermanů s nadpřirozenými vlastnostmi. Napsal knihu o chlapcích pro chlapce. Místo dobrodružství námořníků na mořích a indiánů na prériích jim nabídl jednoduše to, co mohl mít každý, pokud chtěl! Pokud si místo kina vyšel za město, pokud našel partu kamarádů a měl snahu naplňovat přátelství, věrnost, upřímnost a čistotu duše. Napsal Hochy od Bobří řeky. Nabídl všem dětem dvanáct chlapců a také Rikitana. Ano, to on byl Rikitanem, nebo spíše chtěl jím být.

            Jaroslav Foglar pak napsal na dvacet dalších příběhů o romantice a kamarádství, které je na dosah ruky, jen se nebát jít za ním. Psal povídky, příručky, divadelní hru, kreslené seriály, řídil časopisy, na které čtenáři dodnes s vděčností vzpomínají. Nikdo nikdy nespočítá, kolik z nás lovilo bobříky, plnilo Modrý život, kolik z nás nosilo Žlutý kvítek a snažilo se být novodobými rytíři.

Jedno úsloví říká: Není důležité nalézt svatý Grál, ale HLEDAT ho. Jestřáb ho hledal tak, že s sebou strhával tisíce a tisíce dalších nenapodobitelným a nesmírně účinným způsobem. Ano, Jestřáb ho hledal a věřme tomu, že snad nyní již pije z té číše křišťálové čistoty a přejme mu to z celého srdce. Jestřáb již žádnou knížku nenapíše, ale bude se na něho vzpomínat tak dlouho, dokud se budou chlapci nad jeho příběhy vydávat na cestu.

            A třeba v létě se na táboře zahleďte  „tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka rychleji než kde jinde plují“.

Knihy

       1. Přístav volá

       2. Boj o první místo

       3. Hoši od Bobří řeky

       4. Tábor smůly

       5. Chata v Jezerní kotlině

       6. Historie Svorné sedmy

       7. Pod junáckou vlajkou

       8. Záhada hlavolamu

       9. Když duben přichází

     10. Stínadla se bouří

     11. Tajemná Řásnovka

     12. Poklad Černého delfína

     13. Kronika ztracené stopy

     14. Dobrodružství v Zemi nikoho

     15. Devadesátka pokračuje

     16. Život v poklusu

     17. Nováček Bubáček píše deník

     18. Jestřábe vypravuj…I.

     19. Jestřábe vypravuj…II.

     20. Výprava na Yukatan

     21. Strach nad Bobří řekou

     22. Dobrodružství v temných uličkách

     23. Tajemství velkého Vonta

     24. Náš oddíl

     25. Příběhy Rychlých šípů

     26. Závod o Modřínový srub

     27. Modrá rokle

     28. Kronika Hochů od Bobří řeky I.

     29. Kronika Hochů od Bobří řeky II.

     30. z Bobří hráze

     31. Tábor Svazu Třinácti
          

Kniha (11) Tajemná Řásnovka píše o chlapeckém klubu v městské čtvrti Řásnovka. Název knihy byl inspirován skutečnou ulicí Řásnovka na Starém Městě pražském, která vede za Anežským klášterem kolem Ministerstva průmyslu a obchodu od Haštalského náměstí k Revoluční ulici a Dlouhé třídě, která vede ke Staroměstskému náměstí. Dlouhá třída je zmiňována ve Stínadlech.

Řásnovka dostala svůj název podle Jana Řásného z Řásnova, hejtmana strahovského kláštera. Bydlel ve vedlejší ulici Za Haštalem v domě (dnes 785/3), který koupil v roce 1667. Současný dům byl postaven v roce 1877. V ulici roste památný dub, starý asi 170 let. Název Řásnovka je od roku 1894. Naproti této ulici, přes Haštalské náměstí, je ulice Ve Stínadlech.

Jan Kubiš

(24. 6.1913 Dolní Vilémovice u Třebíče – 18.6.1942 Praha)

Rotmistr československé armády ve Velké Británii. Měl 5 sourozenců. V letech 1919-1927 absolvoval základní školu. Byl členem katolické tělovýchovné organizace Orel a členem hnutí Junák-Svaz skautů a skautek republiky československé.
      16.6.1939 utekl za hranice a přes Polsko se dostal do francouzského Alžíru, kde vstoupil do Francouzské cizinecké legie. Po porážce Francie byl 13.7.1940 převezen do Anglie. Absolvoval několik kurzů a byl na žádost Josefa Gabčíka zařazen do skupiny výsadku Anthropoid. 29.12.1941 byl vysazen s Josefem Gabčíkem na českém území. 27.5.1942 provedl atentát na Reinharda Heydricha. S dalšími šesti parašutisty se ukryl v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Po prozrazení úkrytu se výsadkáři bránili proti 740 vojákům SS.
      Po zranění granátem byl umírající Jan Kubiš převezen do sanatoria v Praze-Podolí, kde krátce po převozu zemřel. Spolu s ostatními parašutisty byl vhozen do společného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Většina členů jeho rodiny byla zavražděna.

Adolf Opálka

(4. 1.1915 Rešice u Znojma – 18.6.1942 Praha)

Nadporučík československé armády ve Velké Británii. Byl členem hnutí Junák-Svaz skautů a skautek republiky československé. Po absolvování základní školy se vyučil automechanikem. Přestoupil na Obchodní akademii a v roce 1936 odmaturoval.
      26.6.1939 odešel přes Polsko do Francie. Po odchodu do Velké Británie  v roce 1940 se stal členem kulometné roty Československé brigády. Byl jmenován velitelem výsadku Out Distance. 28.3.1942 byl vysazen u Telče.
      Po atentátu na nacistu Reinharda Heydricha 27.5.1942 se s dalšími šesti parašutisty ukryl v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde se stal jejich velitelem. Po obklíčení kostela nacistickými jednotkami zaujal pozici na kostelním kůru, odkud se bránil vojákům SS. Těžce zraněný si vzal jed a zastřelil se. Spolu s ostatními parašutisty byl vhozen do společného hrobu na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Většina členů jeho blízké i širší rodiny byla zavražděna v koncentračních táborech.

Jan Čáka – Bažant

(12. 6.1929 Praha – 2.9.2018 Příbram)

Výtvarník, spisovatel, autor knihy JUNÁCKÁ SYMBOLIKA. V jeho 12 letech se rodina odstěhovala do Příbrami, odkud pocházela. Jan začal studovat Obchodní školu, kterou dokončil po 2. světové válce. V roce 1948 byl přijat do 2. ročníku Grafické školy v Praze. Při obnovení Junáka 1968-1970 napsal knihu Junácká symbolika, která byla v roce 1970 zničena. V době normalizace se na něho zaměřila StB (Státní bezpečnost). Jeho ilustrace jsou ve 30 knihách a mnoha grafických listech. Podle jeho návrhů byly vytvořeny znaky 14 obcí.

Radoslav Brzobohatý – Racek

(13. 9. 1932 Vrútky, Slovensko – 12. 9. 2012 Praha)

Československý a český herec.

Rodina se po 2. světové válce v roce přestěhovala na Valašsko, kde Radoslav nastoupil ve svých třinácti letech do  gymnázia ve Valašském Meziříčí. Díky spolužákům vstoupil do organizace Junák-Svaz skautů a skautek RČS a stal se členem 6. oddílu skautů družiny Modrý racek.
Družina se za války účastnila odboje proti nacismu. Této družině byl po válce udělen Junácký kříž „Za vlast“ 1939–1945 (zlatý stupeň).
  „Když je člověku třináct, patnáct, je nejvnímavější, nejcitlivější. Okolní svět, vztahy dospělých k němu, láska nebo nenávist, hrubost, krutost, nebo zase krása a pohoda–to vše v něm zanechává hluboké stopy. Já toto nejcitlivější období zažil za války. Naučil jsem se nenávidět. Byl jsem rozpolcen problémy vnějšího světa, ale i mými vnitřními problémy, vlastním letům, která jsem žil. A najednou tu byla parta. Kolektiv. Něco, co bylo silnější, než má přání. Než má přání nebo rozhodnutí. Něco, co mne vnitřně nutilo se podřídit. Příklad. Nikdy jsem nebyl na kytičky. Pro mne byly hezké, voněly–nu prostě byly. To mi stačilo. Ale najednou jsem zjistil, že nevím, o čem se to kluci baví, stál jsem jakoby na vedlejší koleji. To mne přinutilo, že jsem se o ty obyčejné kytičky začal zajímat. Já měl zase šikovné ruce. A mít po ruce kus dřeva a nůž, to bylo pro mne dobrodružství. Něco z této dovednosti jsem přenesl i na ostatní.“
   Na chvíle strávené v oddíle vzpomínal v roce 1969 takto: „Byli jsme ohromná parta. Taky jsme se scházeli každý den. Naše klubovna byla na okraji hřiště, a tak jsme současně dělali lehkou atletiku, hráli kopanou, tenis, volejbal, a tak. Jinak jsme dělali všechno, co se v junáku dělá. Že jsme byli dobří, o tom svědčí i to, že jsme ve čtyřicátém osmém roce byli v Praze na Svojsíkově závodě celkem třetí… Vaření, orientace, to pro nás nic nebylo, vždyť jsme byli synové přírody.Třeba je mezi námi rozdíl let, máme něco společného, čím nás poznamenal skauting: ohromnou pospolitostí, uměním kolektivně žít, rozvíjením osobnosti každého jednotlivce při jeho maximální osobní svobodě, nalézat odvahu, tu fyzickou a morální, umět si se vším poradit, ať je to vaření, šití nebo založení ohně za deště, či ve sněhové vánici, žít mezi lidmi, s druhými pro druhé. A při tom všem být svůj, svobodný a výjimečný.“
  
Toto přání řekl Radoslav Brzobohatý v roce 1969: „Přeji všem dětem, aby poznaly dobrý oddíl, dobrého vedoucího. Aby se i bavily, aby poznaly a věděly. A aby vždycky–v dětství i za dospělosti–měly dobrý cíl, aby měly zač bojovat, oč usilovat. Aby nebyly samy, ale měly přátele–když ne na celý život, tedy alespoň na dlouhá, dlouhá léta.“

                                                          (Podle projektu Skautské století)

Miroslav Svoboda
(*15.5.1924 Kroměříž, +7.3.1942 Mauthausen, Rakousko)

Otec Ludvík Svoboda (1895-1979, v letech 1968-1975 prezident ČSSR), matka Irena Svobodová roz.Stratilová (1901-1980). Otec sloužil jako voják v Užhorodě, kde Miroslav prožil dětství a začal chodit do školy. Po návratu na Moravu v roce 1931 bydleli Svobodovi v Uherském Brodě u prarodičů Eduarda (1873-1948) a Anežky (1883-1945) Stratilových, než rodiče postavili nový dům. V roce 1934 se rodina přestěhovala zpět do Kroměříže, ul. Divišova (dnes Gen.Svobody) 1234/35.
  Mirek v letech 1935-1941 studoval na reálném gymnáziu v Kroměříži.
  V roce 1937 se přihlásil do organizace Junák-Svaz skautů a skautek RČS, a stal se členem 2. oddílu Junáka v Kroměříži. Podle svědectví ostatních skautů byl sportovně nadaný, obětavý, tichý a skromný. Snažil se být rytířský a ušlechtilý skaut. V roce 1940 nacisté zrušili organizaci Junák, přesto Mirek zorganizoval ilegální skautský tábor, aby skauti byli o prázdninách spolu. 
  Staral se o maminku a sestru, otec byl v emigraci v Sovětském svazu a pomáhal při ilegálním ukrývání parašutistů z výsadku S-1/R (*). Při této ilegální činnosti byl 26.11.1941 zatčen u strýce Jaroslava Stratila, mlynáře v Nezamyslicích (u Kroměříže), kam přišel varovat strýce a jednoho výsadkáře. Spolu s Mirkem byl zatčen strýc Jaroslav (1910-1942) a jeho žena Vlasta.
  V katalogu školy pro školní rok 1941-1942 je zapsán jako žák 7.C (septima) s poznámkou: "pro neohlášenou a neomluvenou nepřítomnost ve škole delší osmi dní škrtnut dne 21.1.1942 v seznamu žáků" (V tomto katalogu má mylně napsáno číslo domu 39).
  Po zatčení byl Mirek ve vyšetřovací vazbě v Ostravě a v Brně mučen gestapem, aby prozradil úkryt své matky a sestry Zoe (1925-2022) s podmínkou, že bude propuštěn. Na jeho "vyšetřování" se podílel gestapák Wilhelm Kampf (zvaný Černý Willy)**.  Gestapáci Mirkovi vyrazili všechny zuby, podle svědectví spoluvězně měl modřiny po celém těle a mnoho krvavých ran. Dva dny byl svázán do kozelce. Nebyl odsouzen k trestu smrti, ale poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu s označením RU (Rückkehr unerwünscht - návrat nežádoucí). V koncentračním táboře byl vězněn 4 měsíce.
  7.3.1942 si Mirka předvolal lékař SS a sdělil mu, že má tuberkulózu, kterou je nutné léčit. Podle svědectví spoluvězňů mu lékař píchl smrtící benzínovou injekci a Mirek okamžitě zemřel ve věku necelých 18 let. Podle záznamů gestapa v koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu byl zastřelen na útěku.
    Matka a sestra přežily od roku 1941 do května 1945 v několika úkrytech na Moravě.
Miroslav Svoboda má na náhrobku rodinného hrobu v Kroměříži své jméno, místo jeho pohřbu je neznámé.
 
   (volně podle vůdce střediska Svatopluk Čech 1998, Junák Kroměříž, středisko Mirka Svobody a Podcasty z Vlčáckého doupěte 2023: Skaut a bojovník proti fašismu, Wikipedie).
 
  -----------------------------------------------------------------

  ------------------------------
**  Gestapák Wilhelm Kampf (skutečným jménem Vilém Kampf, 1912-1946), zahradnický pomocník, za války kriminální asistent a vyšetřovatel gestapa ve Frýdku, v Moravské Ostravě a v Brně. Tento vrah zastřelil i ostravské skauty, kterým je věnována mohyla na Ivančeně. Po válce byl Kampf odsouzen k trestu smrti.
   ------------------------------